---------------------------------------------------------------------------
Daniel Sloboda se narodil dne 20. prosince 1809 v
slovenské Skalici, tehdy prosperujícím městě na rozhraní Moravy a
Uher. Pocházel z chudé řemeslnické rodiny - jeho otec byl obuvníkem.
Po absolvování nižších školních tříd v rodném městě v letech
1824-1828 studoval na gymnáziu v Modre a následně na proslulém
evangelickém lyceu v Bratislavě, kde měl řadu znamenitých profesorů.
Co se týče životního povolání či spíše poslání, rozhodl se pro dráhu
duchovního. Dne 28. srpna 1833 byl ordinován na kazatele evangelické
církve (augšpurského vyznání). Několik let působil na Myjavě, ale od
14. dubna 1837 pak byl k pastorační činnosti povolán do
východomoravské obce Rusavy, jedné z nejchudších obcí moravského
Valašska. V místě působil přes padesát let, až do své smrti dne 10.
listopadu 1888. Po půl století tak přinášel několika generacím
místních i okolních evangelíků duchovní útěchu a povzbuzení.
Sloboda byl člověk neobyčejně vzdělaný, širokého rozhledu,
národně uvědomělý, který měl blízko jak ke své domovině – Slovensku,
tak ke své nové vlasti – Moravě, na jejímž teritoriu strávil většinu
života. Žil v době, kdy se utvářel moderní český i slovenský národ;
sám byl aktivním účastníkem obou národních hnutí. Zvláště to bylo
patrné v revolučních letech 1848-1849, kdy se Rusava stala živým
centrem revolučních Slováků, kteří se v místě ukrývali, odpočívali a
částečně tam i organizovali svou národní činnost, včetně přípravy
vojenských dobrovolnických výprav na Slovensko proti Maďarům, kteří
pro slovenskou národní emancipaci neměli pochopení a potlačovali ji
ve všech směrech. Jistě k tomu přispívalo i to, že rusavský pastor
se znal od studií s celou garniturou slovenských vůdců a také že byl
sešvagřen s jedním z nich, J. M. Hurbanem.
Sloboda byl vůbec člověk neobyčejně družný, který s lehkostí
navazoval nové kontakty a získával známosti v nejrůznějším
prostředí. Osobně se stýkal a vedl korespondenci jak s řadou
moravských vlastenců (A. V. Šembera, F. M. Klácel, F. M. Lorenc, M.
Mikšíček aj.), tak s elitou tehdejší české inteligence v Praze,
např. s Václavem Hankou, Karlem Havlíčkem Borovským, Karlem Slavojem
Amerlingem, Václavem Staňkem nebo Janem Svatoplukem Preslem, z nichž
někteří byli zároveň významnými vědeckými pracovníky a praktiky. To
bylo důležité i proto, že Sloboda sám měl k vědecké práci blízko –
již od mládí se věnoval matematice, geologii, meteorologii,
fenologii a zejména botanice, kde se stal vynikajícím znalcem
květeny Moravy a západního Slovenska. V r. 1852 pak nákladem Matice
české vydal svůj stěžejní spis, nazvaný Rostlinnictví; byl to
vlastně první česky psaný botanický klíč o rozsahu 736 stran, který
mu přinesl nemalé uznání a je oceňován dodnes.
Rusava katolická
Ani práce v uvedených oborech nevyčerpávala všechny jeho síly. Již
krátce po příchodu na Rusavu byl konfrontován s životem místních
lidí a vůbec s lidovou kulturou Valašska. Všímal si řeči venkovanů,
jejich zvyků, písní, hmotné a společenské kultury. Vlastně již za
pobytu v Myjavě spolupracoval s proslulým Jánem Kollárem, do jehož
díla Národnie zpievanky čili písně světské Slovákův v Uhrách přispěl
řadou textů (dva svazky, Budín 1834-1835). Tento jeho zájem po
příchodu na Moravu podporovaly dvě významné osobnosti, František
Sušil a Alois Vojtěch Šembera, jimž zaslal řadu dílčích rukopisů.
Sušil, známý sběratel lidových písní, Slobodu na Rusavě
navštívil a v dopisech jej vybízel, aby pro něj texty písní i jejich
nápěvy pečlivě zaznamenával. Např. v listě z 9. července 1839 jej
žádal: „Zatím ale prosím snažně laskavost Vaši, písně dakteré
seberte a k sobě donésti dejte, abych přijda hojnou žatvu naleznul.
Dověřuji se docela v té věci ve Vaši příznivost, že připraveno bude,
co pro mě odhodláno, dárek hojný, štědrý, výborný.“ Šemberu, který
chtěl vytvořit velké místopisné dílo nazvané „Popsání Moravy a
Slezska“, zase zajímal valašský dialekt, lidové zvyky, přísloví a
vůbec pohledy na běžný život rusavských obyvatel, resp. obyvatel
Valašska celého. Sloboda tak po celá 40. léta 19. století prováděl
jakýsi národopisný výzkum, jehož výsledky zasílal z nemalé části
žadateli. O zásilkách se vícekráte zmínil v dopisech Šemberovi, jako
třeba 29. listopadu 1844, kdy psal: „Byl sem, vidí se mi, již drív
něco do Vaší sbírky poslal, pohádky tuším, pověsti některé, prísloví;
nevím, bude-li to k čemu? Sbírám nyní rozličné prípadité prátelské
promluvy společenského života, které Vám chvílami, bude-li Vám libo,
podám.“
Rusava evangelická
Většina ze zaslaných materiálů, ať už jednomu či
druhému, nebyla za Slobodova života otištěna a tak je dnes
objevujeme v různých pozůstalostech či ve fondech soudobých
vědeckých institucí. Sloboda sám ovšem také leccos z lidového
folklóru publikoval, jednak na stránkách prvních českých novin
vycházejících na Moravě, Týdenníku (1848), jednak v několika
ročnících dobově vynikajícího kalendáře Koledy (v 50. letech 19.
století). Dnes jsou všechny tyto doklady podnětným materiálem
zejména pro obory národopisu a dialektiky, jejichž základy tak
Sloboda vlastně napomáhal klást.
Trvalou památkou po něm na Rusavě, kde působil a kde je také
pohřben, zůstala budova fary, školy a zejména kamenného
evangelického kostela, vystavěného v 60. až 80. letech 19. století
podle plánů významného vídeňského architekta L. Förstra. Na budově
fary pak byla v r. 1968 umístěna objemná pamětní deska, jejíž text
dobře charakterizuje Slobodovu osobnost – totiž že byl pokrokovým
vlastencem, významným botanikem a dobrým člověkem. A díky jeho
sběratelským aktivitám pak můžeme z jeho odkazu čerpat dodnes.
Zdeněk Fišer
